O metodě
Příčiny školního neúspěchu
V padesátých letech začal Feuerstein pracovat v Izraeli s dětmi, které nepodávaly ve škole dostatečné výkony. Všímal si, že některé z nich selhávají ve škole, protože nejsou schopny se vyrovnat s formální situací učení, ale v mimoškolním prostředí, ve hře, při práci, která zahrnuje komplexní dovednosti, se nijak od svých vrstevníků neodlišují. Jiné děti se naučí novým dovednostem, ale druhý den nebo i za několik hodin tyto dovednosti ztrácejí. Někdy tak dalece, že se zdá, jako by se nikdy s těmito informacemi a dovednostmi nesetkaly. Jsou děti, které se něčemu naučí, ale nedovedou naučený poznatek aplikovat v nové situaci. Děti, které nepodávají ve škole dostatečné výkony, mohou se doma při práci nebo ve hře projevovat zcela v normě.
Děti, které nejsou schopny se učit ze zkušeností nebo při školní výuce, trpí, podle Feuersteina, deficitem v kognitivní oblasti. Nenaučily se myslet v souvislostech.
Nejsou schopny poznatky strukturovat, organizovat. Jejich základní charakteristikou je impulzivnost v jednání a myšlení a to, že přijímají jen jednotlivé informace. Nejsou schopny se poučit ze svých chyb. Tyto děti jsou tedy neúspěšné ne proto, že by nebyly dostatečně inteligentní, ale protože některé jejich poznávací funkce nejsou dostatečně rozvinuty. Takové děti si nedovedou svou práci naplánovat, nedovedou předem promyslit strategii, kterou úkol vyžaduje, nedovedou strategii změnit, pokud se změní podmínky úkolu apod.
Všechny tyto otázky vedly Feuersteina k tomu, aby se zpočátku zabýval zásadním problémem, co to jsou kognitivní schopnosti a zda je možné je rozvíjet. Toto své bádání shrnul v teorii strukturální kognitivní modifikovatelnosti, která je pozitivní odpovědí na dané otázky.
Srukturální kognitivní modifikovatelnost
Feuerstein si klade tři základní teoretické otázky:
Proč je kognice tak důležitá?
Pokud je důležitá, je modifikovatelná?
Pokud je důležitá a modifikovatelná, pak jakou optimální cestou?
- Kognice je důležitá, protože to je intaktní (celostní) mentální schopnost, která umožňuje úspěch. Využívá zkušeností, emočních prožitků, souvisí s mobilitou člověka. Rozvoj kognice není jen lepší cesta k učení, ale souvisí i s potřebou člověka vytvářet vztahy. Proto není myslitelná bez emočních prožitků.
- Na druhou otázku, zda můžeme poznávací struktury měnit, Feuerstein odpovídá jednoznačně ano. Žijeme v určitých podmínkách, když se změní podmínky, rozvíjí se nové funkce. Odmítá mluvit o dyslexii i o poruchách učení. Dyslexie a poruchy učení jsou pouze termíny, které charakterizují určitý stav, popisují ho, aniž by předpokládaly, že učení je proces. Tento stav produkují určité podmínky, kterým musíme porozumět a odpovídajícím způsobem je změnit.
- Na třetí otázku, otázku po optimální cestě, která vede ke změně, odpovídá Feuerstein svým intervenčním programem Instrumental Enrichment (obohacování prostřednictvím instrumentů, v tomto případě cvičných sešitů, které obsahují speciální úkoly), který se děje v duchu zprostředkovaného vyučování.
Program Instrumentálního obohacování (Instrumental Enrichment)
Program IE sestává z více než 500 stránek cvičení „papír a tužka“, rozdělených do dvaceti instrumentů. Každý instrument je zaměřen na specifický kognitivní deficit, sám je však určen k získávání mnoha dalších předpokladů učení. Je možné pracovat s jednotlivci i s celými skupinami. Skupinové použití metody má velkou výhodu ve sdílení postupů práce, názorů na řešení úkolů i vytváření aplikací v běžném životě.
S instrumenty je možné pracovat s dětmi od 8 let. Horní hranice není uvedena, protože z metody mohou mít užitek i nadané děti i dospělí jedinci. V roce 2003 byla Feuersteinem a jeho spolupracovníky dokončena celá verze i pro děti předškolního či mladšího školního věku a pro ty, kteří jsou ve svých kognitivních funkcích více limitováni. A samozřejmě pro akceleraci běžné populace tohoto věkového pásma.
Všechna cvičení instrumentů jsou konstruována tak, že je stupňována jejich obtížnost a složitost. Cílem cvičení je rozvinutí učebního potenciálu dítěte, který je chápán v širokých souvislostech.
Všechny instrumenty provází následující logo:
Nechte mě chvilku...
Já si to rozmyslím!
Při práci s Feuersteinovou metodou je kladen důraz na rozvíjení řeči. Řeč je nástrojem každé intelektuální činnosti. Řeč je důležitá na všech třech úrovních mentální činnosti. Jedinec řečí kontroluje a upřesňuje informace, které dostává. Musí umět vyjádřit řečí každý myšlenkový pochod, každou strategii, kterou používá. Pomocí řeči určitou informaci ale i strategii zvnitřní, to znamená, že si ji osvojí natolik, že ji používá i za jiných okolností. Konečně musí umět adekvátně a přesně odpovědět na danou otázku nebo vyřešit daný úkol. Systematicky se proto pěstuje nejen slovní zásoba, ale i obsahově i formálně přesné vyjadřování.
U dětí se podporuje vnitřní motivace k učení prostřednictvím slovní formulace rozmysli si to. V logu celého programu stojí: „Nechte mě, já si to rozmyslím…“ Jedinci jsou k tomu vybízeni u každého úkolu, takže se to postupně stává součástí jejich strategie. Tím je také kontrolována a omezována jejich hyperaktivita. Jedinec kromě toho přijímá podíl odpovědnosti z učení. Učitel má působit proti pasivitě žáků, má demonstrovat, že jsou schopní a mohou podat výkon. Děti se nedělí na dobré a špatné. Mají být motivovány způsobem práce. Každému dítěti se má umožnit, aby bylo úspěšné. Jsou stimulovány otázkami. Nepoužívá se soutěžení, protože se respektuje osobnostní tempo každého dítěte. Je to vyjádřeno i třemi tečkami na konci loga. Klade se důraz na spolupráci a naslouchání. Feuerstein mluví o vzájemném sdílení myšlenek, přístupů k úkolu. Obsahem sdílení je i strategie řešení úkolů. Předpokládá se dokonce, že každé dítě může vidět určitý problém ze svého úhlu pohledu, který je dán jeho zkušeností, který je ovlivněn kulturou a sociálním prostředím, v kterém vyrostlo. Tak se mají děti učit věcné a intelektuálně opodstatněné toleranci k druhým. Takové vedení má přímý dosah na orientaci v osobním i politickém, společenském životě.
Jedinci se mají naučit reflektovat své myšlení a vhled. Mají se naučit hodnotit své poznávací dovednosti. Zobecnit způsoby uvažování.
Intervenční program je možné aplikovat nejen u jakýmkoli způsobem handicapovaných dětí, ale i u dětí výrazně nadaných, dokonce i u dospělých osob.
Použité informace vycházejí z materiálů PaedDr. Evy Váňové.
O autorovi
Prof. Reuven Feuerstein se narodil v Botosani v Rumunsku v roce 1921 v početné rodině (devět dětí) profesora judaistiky. Vyrostl v severovýchodním Moldavsku, v oblasti se silnou židovskou tradicí. V Bukurešti vystudoval učitelství a psychologii. Ve druhé světové válce byl zatčen gestapem, ale podařilo se mu utéci. Pracoval v ilegalitě a pomáhal při organizování útěku židovských dětí do zahraničí. V roce 1944 emigroval do Palestiny, dnešního Izraele, kde pokračoval ve studiu psychologie. Začal pracovat s dětmi a adolescenty, kteří do Palestiny přicházeli z uprchlických táborů z celého světa. Feuerstein se nevěnoval dětem jen jako učitel, ale svým svěřencům byl i vychovatelem a náhradním rodičem. Mnohé z dětí ztratily vše, i své domovy a rodiny. Feuerstein tehdy čelil velké výzvě: pomoci těmto dětem, které pocházely z různých koutů Evropy, Afriky i Asie a vyznačovaly se značnou kulturní růzností, diversitou, najít znovu chuť do života a zároveň jim dát vzdělání a umožnit jim chodit do školy. Mnohé z těchto dětí vůbec nikdy do školy nechodily a na základě manifestovaných výkonů a chování – prokazovaného nízkými skóry v testech inteligence a školními neúspěchy - byly považovány za nezvratně vývojově retardované.
Feuerstein odmítl přijmout toto zjednodušující pojetí mentální retardace. Zjistil, že jeho svěřenci mají mnohem více učebních potencí, než dokládaly tradiční inteligenční testy. Deficity v kognitivním vývoji těchto dětí Feuerstein připisoval nedostatku adekvátního zprostředkovaného učení. Základním problémem, jak se Feuerstein domníval, byla absence kulturního přenosu, transmise, způsobená rozvraty v důsledku války. Takto Feuerstein formuloval hypotézu kulturní deprivace jako příčiny deficitního vývoje kognitivních funkcí.
V letech 1946-49 odjel do Švýcarska, kde navštěvoval přednášky K. Jasperse, C. G. Junga a L. Szondyho. Pak přešel do Ženevy. Tam studoval u Jeana Piageta a Andrého Reye. Již tehdy, po svých zkušenostech s prací s kulturně deprivovanými dětmi, Feuerstein s Piagetem nesouhlasil v zásadní otázce vývojové psychologie. Podle Piageta je vývoj kognitivních funkcí výslednicí zrání a zkušeností s objekty. Probíhá spontánně a je na vychovateli a učiteli, aby tento vývoj respektoval. Podle Feuersteina je klíčová interakce mezi lidmi. Tuto interakci označoval jako zkušenost zprostředkovaného učení a připisoval jí hlavní roli v procesu vývoje kognitivních funkcí. Mentální vývoj dětí i dospělých je možné ovlivnit a akcelerovat. Proto později napsal monografii s názvem Miluješ mě! Nepřijímej mne, jaký jsem (You love me! Don´t accept me as I am), v níž zřetelně popisuje jeho přístup k dětem s nedostatečně rozvinutými poznávacími dovednostmi. Později své představy konfrontoval i s pracemi L.S.Vygotského.
Toto téma zpracoval později ve své doktorské práci, kterou obhájil na Sorbonnské univerzitě v roce 1970. Od tohoto roku působil jako profesor pedagogické psychologie v Izraeli, Ramat Gan, na pedagogické fakultě Univerzity Bar Ilan. Od roku 1978 působil i na univerzitě v Nashvillu (Tennesse, USA). Středem jeho odborného zájmu je oblast vývojové, klinické a kognitivní psychologie v pohledu, který respektuje kulturní odlišnosti.
V šedesátých letech 20. století Feuerstein založil výzkumný institut Hadassah – WIZO – Canada Research Institute, jehož úkolem bylo propojit výzkum adaptace výukového procesu, výukové a školicí činnosti a klinického poradenství. Postupem času začali s metodou instrumentálního obohacování pracovat další odborníci. Ti také zjistili, že ji lze aplikovat v řadě dalších oblastí, než v jakých ji Feuerstein původně začal používat, například při práci s mentálně postiženými dětmi, zejména s Downovým syndromem, pro něž Feuerstein založil jakousi vzorovou kliniku. Jejím posláním bylo zavádění nových projektů, například chráněné bydlení. Součástí projektu chráněného bydlení je i takzvaný cvičný dům, kde si mladí lidé mohou osvojovat různé dovednosti potřebné pro běžný život, aby byli nezávislí na rodičích (mohou pracovat na klinice a získávají příležitosti k dalšímu vzdělávání).
Výhody a aktuálnost výuky způsobu myšlení v souvislostech objevili i lidé, kteří pracují s nadanými dětmi, odborníci v oblasti marketingu a personalistiky.
Až do své smrti byl profesor Feuerstein stále činný a přednášel nejen v Izraeli, ale i na konferencích po celém světě. V roce 2005 přijal pozvání a přednášel i v Praze. Při této příležitosti obdržel stříbrnou medaili Univerzity Karlovy.
Profesor Reuven Feuerstein zemřel 29. dubna 2014 v Jeruzalémě.
